Stručná historie hasičství

Dobrý sluha, ale zlý pán. To je stručná definice ohně - živlu, který provází člověka od samého počátku lidské společnosti. Oheň byl zdrojem světla a tepla, chránil před dravou zvěří, měl své místo při přípravě jídla, pomáhal mýtit lesy a měnit je v úrodné pole, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje. Nebezpečí ohně se projevilo v okamžiku, kdy nad ním člověk ztratil vládu, kdy se změnil v požár, ničící výsledky lidské práce.

Se začátky bojů s ohněm a snahy o jeho ovládnutí se setkáváme již v 10. stol. př. Kr., kdy stavitel VITRIUS žijící za Caesara a Augusta popisuje, že již před 200 lety př. Kr. učený KTESIBIUS z Alexandrie zhotovil první pístové čerpadlo. Tyto stříkačky byly používány v Egyptě, Římě a Římany obsazeném území – s různými vylepšeními se používaly v podstatě až do 18. století.

S hospodářským rozkvětem a rozvojem řemeslnické činnosti začala vznikat velká středověká města. S jejich rozkvětem se úměrně zvyšovalo i nebezpečí požárů. Valná většina městských, ale i venkovských domů bývala buď celá dřevěná, nebo měla střechy kryté šindelem; na půdách, v průjezdech a na dvorech bylo množství sena, slámy, dříví a jiných snadno hořlavých látek. Pro obyvatelstvo bývaly požáry velkým nebezpečím. Nedostatek vody, malé znalosti lidí, kteří se požár snažili uhasit, nedostatek hasebného nářadí, to všechno vedlo k tomu, že oheň často zničil celá města i vesnice, která se potom z takového neštěstí nemohla dlouho vzpamatovat.

Velké požáry vedly k tomu, že panovníci či představitelé měst začali vydávat směrnice, jak požárům zabraňovat a jak je hasit. Zde hrály velkou úlohu řemeslnické cechy – těm bylo přesně určeno, jak mají být k hašení vybaveny, a byl jim i přidělen přesný úkol, jak při likvidaci požáru postupovat. Takováto nařízení se objevují například ve statutech města Prahy ze 14. století pod názvy De Igne, Anzeige der Branddrohung, Diebstahl während des Brandes.* Obdobně pak tomu bylo v následujících stoletích na feudálních panstvích.

V 15. a 16. století se začal klást důraz i na požární prevenci. Pro jednotlivá panství, zámky a města se objevovaly hospodářské instrukce a selské řády, které obsahovaly i tehdejší požární nařízení. Bylo například zakázano v noci chodit s otevřeným ohněm – loučí – do maštalí, stodol a chlévů. Směly se používat pouze lucerny. Zakazovalo se vypalování lesů, uskladňování slámy, smetí a pazdeří** blízko pecí a komínů. Len a konopí se nesmělo sušit doma, ale nejlépe někde „při lázni“. Velká pozornost se věnovala zejména komínům. Povinností purkmistra nebo rychtáře bylo tyto pravidelné kontroly provádět. U koho bylo uznáno, „že by komín byl zlej, ten ať netopí, až se to opraví“.

Velmi důležité bylo také včasné oznámení vzniku požáru. Na strážních věžích ve městech byly proto každou noc stavěny vachterské*** hlídky a ponocní, placeni městskou správou. Jejich povinnosti byly přesně stanoveny a přesně stanoven byl i způsob vyhlašování poplachu.

S postupujícím časem byly požární instrukce v podstatě stále stejné, jen byly podrobnější. Nejpodrobnější řády měla pražská města z let 1611, 1636, 1638. Požární řády měla i další města, jako třeba Chrudim (1510), Kutná Hora (1559, 1673), Jihlava (1613) a další. Snahy Marie Terezie vytvořit pevný, centralizovaně řízený stát se promítly i do požární ochrany, když 21. srpna 1751 vyhlásila "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského". Pro Čechy byly vydány patenty dva a to 3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755 pro venkov. V těchto řádech byla obsažena nařízení o tom, jak vyhlašovat poplach při požáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a řídit záchranné práce a jaké byly pokuty a tresty za neuposlechnutí těchto nařízení.

Její syn Josef II. pak vydal nové požární řády s platností pro naše země, a to 25. července 1785 požární předpis pro Čechy, Moravu a Slezsko, v roce 1787 pak Požární řád pro markrabství moravské a vévodství slezské. V těchto řádech jsou mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména pak povinnosti řemeslníků – cechů a zdůrazněna zejména odpovědnost představených obcí za zajišťování požární bezpečnosti.

Po roce 1848 byly vydány říšské zákony číslo 105 a 142 a roku 1873 zákon č. 15 platný pro markrabství Moravské, kterým se vydává „Řád policii požárové a řád hasící“. Stanovil, aby v každé obci, která má více než 50 domů, byl zřízen hasičský dobrovolný sbor. Iniciátory založení měli být starostové a obec měla pořídit nejnutnější výstroj a hasící zařízení. Hlavní zásady tohoto řádu platily až do roku 1941.

Podle vydávaných požárních nařízení musela mít každá obec připraveny háky, sekery, žebříky a primitivní stříkače. Každý cech měl určeno, jakým způsobem se má zúčastnit hašení. Kde cechy nebyly, tam se hasební povinnost týkala všech. Také bylo povinností obyvatel mít v každém stavení určitý počet věder určených k hašení.

Důležitou změnu přinesl vynález parního stroje, který velmi ovlivnil rozvoj požární techniky. Parní stříkačky byly velmi výkonné a umožňovaly dopravit vodu na větší vzdálenosti. Byly ale hmotnější, drahé a vyžadovaly odbornou obsluhu – strojníka. To vedlo k tomu, že ve velkých městech a závodech byly ustavovány skupiny profesionálních pracovníků, které měly na starosti hašení požárů. Než ale byly tyto jednotky vyčleněny pouze k hašení požárů, uplynulo ještě mnoho let.

Například Praha ustavila svůj první placený hasičský sbor 16. srpna 1853 z 30 metařů. Ti po výcviku byli i nadále metaři, lišili se pouze červenou páskou na rameni. Až v roce 1866 přestali mít povinnost zametat ulice a věnovali se pouze požární ochraně. Členové pražského sboru měli i velký význam pro další rozvoj dobrovolného hasičstva v českých zemích, neboť měli povoleno provádět výcvik v mimopražských hasičských sborech.

Předchůdcem tohoto placeného pražského sboru byly stálé požární zálohy. Protože při vypuknutí požáru trvalo poměrně dlouho, než se jednotlivci určení k hašení dostali k ohni, bylo v roce 1821 rozhodnuto zřídit stálé požární zálohy v místnostech staroměstského obecního domu. Cechovní mistři museli do těchto požárních záloh pravidelně vysílat své tovaryše – cechy hrály v historii boje proti požárům opravdu velmi důležitou roli.

Revoluční rok 1848 a zejména pád Bachova absolutismu přinesly v Rakousku jisté uvolnění, mezníkem byl zejména zákon č. 135 z roku 1867 o právu shromažďovacím a spolčovacím. V menších městech, která neměla peníze, aby si vydržovala placené hasičské sbory, docházelo postupně ke sdružování nadšenců, kteří pod vlivem humanistických ideálů a národního i demokratického hnutí ustanovovali první dobrovolné hasičské sbory. Tito nadšenci věnovali svůj volný čas i nemalé prostředky službě a pomoci spoluobčanům nejen při boji s požáry, ale i při jiných mimořádných událostech, jakými byly například povodně.

V roce 1876 byl vydán protipožární zákon pro České království. Na svém prvním sjezdu v srpnu 1876 přijímají čeští hasiči rozhodnutí o ustavení České zemské hasičské jednoty, jež se však nepodařilo realizovat. Proto postupně přistupují k německé Ústřední zemské hasičské jednotě království Českého založené roku 1878 v Teplicích. V únoru 1881 se po řadě především národnostních neshod uvnitř jednoty schází ustavující valná hromada české Zemské ústřední jednoty království Českého, která pak existovala až do roku 1919. Poté se organizace ujímá československý stát, kdy na valné hromadě 9. června 1919 byla za účasti 369 delegátů ze 120 žup „Zemská ústřední hasičská jednota království Českého“ přejmenována na „Českou zemskou hasičskou jednotu“.

Po vzoru měst se hasičské hnutí v druhé polovině devatenáctého století začalo šířit i ve venkovských obcích. Zakládání dobrovolných hasičských sborů mělo také velký význam pro národní cítění a vlastenectví. Shromáždění a cvičení hasičů byla nejen příležitostí k přípravě lidí pro boj proti požárům, ale byla využívána k rozvoji národního života, ke zvyšování vzdělanosti a k všeobecné národní osvětě. Většina hasičských sborů zakládala vlastní knihovny s odbornou i beletristickou literaturou, rozšiřoval se kulturně společenský vliv. Při mnoha sborech se zakládaly divadelní soubory, organizovaly se plesy, čímž byl zejména i v těch nejmenších městech a obcích také rozvíjen společenský život spojený s bojem za národní osvobození.

* De Igne – O ohni, Anzeige der Branddrohung – Oznamování požárů, Diebstahl während des Brandes – Krádež při požáru.

** Pazderník (pazdera) –- zpracovatel lnu a konopí. Pazdeří je dřevnatá část stonku lnu.

*** Vachtař – hlídač

Prameny:

Almanach Českého dobrovolného hasičstva, str. 7 - 20

Vydalo Propagační družstvo hasičské při České zemské hasičské jednotě Praha XII., Blanická 13 – Hasičský dům

Tisk: Grafický závod A. J. Votruba a syn, v Hronově 1931

Vznik a vývoj požární ochrany str. 7 – 33

Vydal ÚV ČSPO Praha a Vlastivědný ústav v Olomouci v roce 1971

Tisk: Moravské tiskařské závody, n. p., Olomouc, tř. Lidových milicí 3